Odkud se vzal háček?

Háček pochází právě z češtiny, která jakožto všechny slovanské jazyky, neměla při přijetí latinky žádná písmena pro bohatou škálu svých hlásek. Původně se tak tento problém řešil tzv. spřežkami (složenými písmeny), které přetrvávají v dnešní podobě v polštině. Dlouhé grafické záznamy slov se ovšem nelíbily významnému českému knězi a reformátorovi Janu Husovi, který se rozhodl spřežky nahradit přídavnými znaky nad určitá písmena. Z původní tečky nad písmeny se vyvinula dnešní podoba háčku, který je navíc v případě češtiny a slovenštiny doplněn i čárkou pro zdůraznění délky samohlásek a některých souhlásek.

V češtině se háčky používají již od počátku 15. století. Později přešly i do slovenštiny a od 19. a 20. století i do jihoslovanských jazyků píšících latinkou, lužické srbštiny, lotyštiny, litevštiny a také estonštiny a finštiny, kde se ovšem využívají především v cizích slovech. Často se háčky využívají i při mezinárodní transkripci slov z jiných písem.

Důležité je vědět, že o háčku stále hovoříme i v případech, kdy se jeho podoba graficky mění v apostrof - ď, ť, Ľ.